Vyhledat

Můj předporodní rituál



Předporodní rituál byl pro mě, jako kněžku a ženu, která vyrůstala v rodině, kde byly rituály přirozenou součástí našich životů, naprosto přirozeným krokem. Když jsem otěhotněla, přemýšlela jsem dokonce nad tím, jestli si těch rituálů neudělám víc. Proč mít v tak významném čase jen jeden? Proč ne třeba tři? Moje maximalistická povaha se projevila. Přemýšlela jsem nad tím mít první na začátku prvního trimestru s tématem přijetí těhotenství a požehnání cesty, druhý někdy na přelomu druhého a třetího trimestru s tématem hýčkání a podpory rostoucího života ve mně, a nakonec ten předporodní. To bylo mé snění, ale nakonec jsem měla jen jeden, jedinečný, krásný rituál pod vedením mých sester Markéty Prchalové a Terezy Chmelařové. Dalšího hýčkání a požehnání jsem si v průběhu těhotenství užila v rámci kruhů a výcviku kněžek, které jsem vedla, a také v kruhu mých blízkých sester, s kterými procházíme výcvikem Labyrint priestess pod vedením Katinky Soetens.

Terce a Markétce jsem ohledně vedení rituálu plně důvěřovala. Velmi dobře se známe, a tak jsem věděla, že se na ně můžu spolehnout a odevzdat se. Pár dní před rituálem jsem s nimi sdílela, co prožívám, a co vnímám jako důležité. Také jsem si chtěla dopřát to, že nebudu muset nic organizovat, takže jsem pouze propojila ženy, které jsem si přála tam mít, o zbytek jsem se nestarala. Poprosila jsem o organizaci mou maminku a kruh nejbližších žen, u jedné z nich doma samotný rituál probíhal. Většinou se předporodní rituály dělají u ženy doma, ale já tam neměla dostatečný prostor, a chtěla jsem raději být na neutrální půdě. Pozvala jsem tedy do tohoto kruhu mé blízké ženy, také svou dulu. Nad tím koho na rituál pozvat jsem dlouho přemýšlela, bylo to vlastně pro mě nejtěžší rozhodování. Ani v den rituálu jsem si nebyla jistá, jestli jsem udělala správně ohledně pozvaných lidí, ale věřím, že to tak mělo být. Mým velkým přáním bylo mít v kruhu i muže. V mých představách často vidím obraz “zdravé vesnice” tedy zdravé společnosti, která vypadá následovně. Nejdřív vidím kruh žen, které se navzájem podporují a každá tam má své místo. Uprostřed kruhu jsou jejich děti, svobodné a šťastné. A vnější kruh tvoří muži, kteří vytváří fyzickou ochranu a drží svým ženám i dětem prostor. Vždy jsi tyto kruhy představuji ve svých vizualizacích a jsou mi velkou podporou. Chtěla jsem tedy zažít takovou podporu i fyzicky a i když tam nakonec mužů nebylo tolik, podpora nebyla o nic menší, protože jsem se rozhodla pozvat svého manžela, tatínka a bratra. Bylo to velmi dojemné, viz pokračování příběhu.



Záměrem mého předporodního rituálu bylo dodat sama sobě a svému tělu sebedůvěru k tak těžkému kroku do neznáma, který pro mě porod, a vlastně celé mateřství, představoval. A to i přesto, že jsem dula, o porodu jsem přečetla spousty odborné literatury, a o porody jsem se aktivně zajímala. Najednou jsem měla pocit, že nevím nic. Narůstala ve mně panika. Jako by mě někdo táhnul ke srázu, ze kterého budu muset skočit, a já jsem se necítila připravená. Měla jsem pocit, že to, co přijde, mě zdaleka přesahuje, a ani náhodou se na to nemůžu připravit. Chtěla jsem se zastavit, jako třeba před přechodovým rituálem chůze po žhavých uhlících nebo skle. Ten pocit v těle byl stejný, hlava mi říkala, že to není možné, ale své těhotenství jsem nemohla tak jednoduše zastavit, jako ten první krok před přechodem skla nebo uhlí. Přišlo mi, a zjevně tomu tak bylo, že nemám na vybranou, musela jsem své dítě porodit, nebyla jiná cesta. Přála jsem si tedy na svém předporodním rituálu pocítit podporu k vědomému vykročení do tohoto neznáma, kterým porod a bytí mámou byl. A hlavně se vrátit k tomu pocitu, že to já jsem se dobrovolně rozhodla otěhotnět a přivést na svět dítě a to s sebou přináší i tento krok do neznáma, odevzdání se. Lehce se to říká, ale mnohem hůř dělá, možná právě proto, že porod není v mé moci. Prostě se děje. Naše tělo to udělá za nás, když mu svou myslí nebráníme. Kdybych tak věděla, jak moc je můj strach opodstatněný a práce s ním se mi bude při samotném porodu opravdu hodit. Ale nedovedla jsem si to představit, jen jsem vnímala ten divný pocit.


Rituál začal úžasnou hudební lázní od Martiny Jelicic, která měla za účel nás všechny popojit a sladit. Bylo to úžasné a hluboké nejen pro mě, ale věřím, že i pro všechny účastnice.


Jiný začátek rituálu pro sladění zúčastněných může být třeba společná píseň mantry nebo vydávání jednoduchých zvuků jako „mmm“.


Kněžky nejprve zavolaly do našeho kruhu bohyni, patronku porodu, a také všechny bohyně slovanského kola roku, které v naší tradici ctíme.


Můžete si do svého kruhu zavolat klidně síly vesmíru, anděli, nebo to, čemu věříte vy sami, abyste se cítili bezpečně, a otevřely tím posvátný prostor. Můžeme také poprosit o požehnání bytosti místa na kterém rituál provádíme. Tímto aktem ukazujeme, že si uvědomuje přítomnost toho, co nás přesahuje, vytváříme posvátný prostor a otevíráme se jinému prožívání, než je tomu v naší každodennosti.


Poté přišlo na řadu sdílení, kdy celý kruh žen řekl, odkud mě zná, jak mě vnímá, co ke mně cítí. Bylo nádherné a velmi posilující slyšet, cítit a vnímat obrovskou podporu žen v kruhu a jejich bezmeznou důvěru ve mě. Poté jsem dostala prostor sdílet to, jak se cítím já a jak vnímám nadcházející porod. Sdílela jsem svůj příběh těhotenství a hlavně mé pocity s nevyhnutelností kroku do neznáma, které jsem popisovala výše. Povídala jsem také o tom, jak jsem absolvovala různé terapie kvůli zpracování porodu a jak se mi většina lidí včetně mého muže smála, že to přeháním. Teď už vím, že ne, cítila jsem, že je tam něco, co mi brání, ale nevěděla jsem co. U porodu se to pak otevřelo, ale zvládla jsem to, porodila jsem svého syna a sama sebe tak iniciovala. Možná to pomocí žádné terapie nešlo vyřešit, a musela jsem si to prožít u samotného porodu i s veškerou bolestí, pochybnostmi a smrtí mého starého já.