Můj předporodní rituál

Předporodní rituál byl pro mě, jako kněžku a ženu, která vyrůstala v rodině, kde byly rituály přirozenou součástí našich životů, naprosto přirozeným krokem. Když jsem otěhotněla, přemýšlela jsem dokonce nad tím, jestli si těch rituálů neudělám víc. Proč mít v tak významném čase jen jeden? Proč ne třeba tři? Moje maximalistická povaha se projevila. Přemýšlela jsem nad tím mít první na začátku prvního trimestru s tématem přijetí těhotenství a požehnání cesty, druhý někdy na přelomu druhého a třetího trimestru s tématem hýčkání a podpory rostoucího života ve mně, a nakonec ten předporodní. To bylo mé snění, ale nakonec jsem měla jen jeden, jedinečný, krásný rituál pod vedením mých sester Markéty Prchalové a Terezy Chmelařové. Dalšího hýčkání a požehnání jsem si v průběhu těhotenství užila v rámci kruhů a výcviku kněžek, které jsem vedla, a také v kruhu mých blízkých sester, s kterými procházíme výcvikem Labyrint priestess pod vedením Katinky Soetens.

Terce a Markétce jsem ohledně vedení rituálu plně důvěřovala. Velmi dobře se známe, a tak jsem věděla, že se na ně můžu spolehnout a odevzdat se. Pár dní před rituálem jsem s nimi sdílela, co prožívám, a co vnímám jako důležité. Také jsem si chtěla dopřát to, že nebudu muset nic organizovat, takže jsem pouze propojila ženy, které jsem si přála tam mít, o zbytek jsem se nestarala. Poprosila jsem o organizaci mou maminku a kruh nejbližších žen, u jedné z nich doma samotný rituál probíhal. Většinou se předporodní rituály dělají u ženy doma, ale já tam neměla dostatečný prostor, a chtěla jsem raději být na neutrální půdě. Pozvala jsem tedy do tohoto kruhu mé blízké ženy, také svou dulu. Nad tím koho na rituál pozvat jsem dlouho přemýšlela, bylo to vlastně pro mě nejtěžší rozhodování. Ani v den rituálu jsem si nebyla jistá, jestli jsem udělala správně ohledně pozvaných lidí, ale věřím, že to tak mělo být. Mým velkým přáním bylo mít v kruhu i muže. V mých představách často vidím obraz “zdravé vesnice” tedy zdravé společnosti, která vypadá následovně. Nejdřív vidím kruh žen, které se navzájem podporují a každá tam má své místo. Uprostřed kruhu jsou jejich děti, svobodné a šťastné. A vnější kruh tvoří muži, kteří vytváří fyzickou ochranu a drží svým ženám i dětem prostor. Vždy jsi tyto kruhy představuji ve svých vizualizacích a jsou mi velkou podporou. Chtěla jsem tedy zažít takovou podporu i fyzicky a i když tam nakonec mužů nebylo tolik, podpora nebyla o nic menší, protože jsem se rozhodla pozvat svého manžela, tatínka a bratra. Bylo to velmi dojemné, viz pokračování příběhu.

Záměrem mého předporodního rituálu bylo dodat sama sobě a svému tělu sebedůvěru k tak těžkému kroku do neznáma, který pro mě porod, a vlastně celé mateřství, představoval. A to i přesto, že jsem dula, o porodu jsem přečetla spousty odborné literatury, a o porody jsem se aktivně zajímala. Najednou jsem měla pocit, že nevím nic. Narůstala ve mně panika. Jako by mě někdo táhnul ke srázu, ze kterého budu muset skočit, a já jsem se necítila připravená. Měla jsem pocit, že to, co přijde, mě zdaleka přesahuje, a ani náhodou se na to nemůžu připravit. Chtěla jsem se zastavit, jako třeba před přechodovým rituálem chůze po žhavých uhlících nebo skle. Ten pocit v těle byl stejný, hlava mi říkala, že to není možné, ale své těhotenství jsem nemohla tak jednoduše zastavit, jako ten první krok před přechodem skla nebo uhlí. Přišlo mi, a zjevně tomu tak bylo, že nemám na vybranou, musela jsem své dítě porodit, nebyla jiná cesta. Přála jsem si tedy na svém předporodním rituálu pocítit podporu k vědomému vykročení do tohoto neznáma, kterým porod a bytí mámou byl. A hlavně se vrátit k tomu pocitu, že to já jsem se dobrovolně rozhodla otěhotnět a přivést na svět dítě a to s sebou přináší i tento krok do neznáma, odevzdání se. Lehce se to říká, ale mnohem hůř dělá, možná právě proto, že porod není v mé moci. Prostě se děje. Naše tělo to udělá za nás, když mu svou myslí nebráníme. Kdybych tak věděla, jak moc je můj strach opodstatněný a práce s ním se mi bude při samotném porodu opravdu hodit. Ale nedovedla jsem si to představit, jen jsem vnímala ten divný pocit.

Rituál začal úžasnou hudební lázní od Martiny Jelicic, která měla za účel nás všechny popojit a sladit. Bylo to úžasné a hluboké nejen pro mě, ale věřím, že i pro všechny účastnice.

Jiný začátek rituálu pro sladění zúčastněných může být třeba společná píseň mantry nebo vydávání jednoduchých zvuků jako „mmm“.

Kněžky nejprve zavolaly do našeho kruhu bohyni, patronku porodu, a také všechny bohyně slovanského kola roku, které v naší tradici ctíme.

Můžete si do svého kruhu zavolat klidně síly vesmíru, anděli, nebo to, čemu věříte vy sami, abyste se cítili bezpečně, a otevřely tím posvátný prostor. Můžeme také poprosit o požehnání bytosti místa na kterém rituál provádíme. Tímto aktem ukazujeme, že si uvědomuje přítomnost toho, co nás přesahuje, vytváříme posvátný prostor a otevíráme se jinému prožívání, než je tomu v naší každodennosti.

Poté přišlo na řadu sdílení, kdy celý kruh žen řekl, odkud mě zná, jak mě vnímá, co ke mně cítí. Bylo nádherné a velmi posilující slyšet, cítit a vnímat obrovskou podporu žen v kruhu a jejich bezmeznou důvěru ve mě. Poté jsem dostala prostor sdílet to, jak se cítím já a jak vnímám nadcházející porod. Sdílela jsem svůj příběh těhotenství a hlavně mé pocity s nevyhnutelností kroku do neznáma, které jsem popisovala výše. Povídala jsem také o tom, jak jsem absolvovala různé terapie kvůli zpracování porodu a jak se mi většina lidí včetně mého muže smála, že to přeháním. Teď už vím, že ne, cítila jsem, že je tam něco, co mi brání, ale nevěděla jsem co. U porodu se to pak otevřelo, ale zvládla jsem to, porodila jsem svého syna a sama sebe tak iniciovala. Možná to pomocí žádné terapie nešlo vyřešit, a musela jsem si to prožít u samotného porodu i s veškerou bolestí, pochybnostmi a smrtí mého starého já.

Od každé ženy jsem si pak přála slyšet, co jí v porodním procesu nejvíc pomohlo, protože jejich porodní příběhy už jsem znala. Chtěla jsem vědět, zda je něco, co mi v oné povětné zlomové chvíli pomůže, jak to prožívaly ony? Slyšela jsem znovu o smrti, chvílí, kdy už nebudu moct dál, ale pak už bude miminko na světě a já budu šťastná. Slyšela jsem o zásazích z venku a doufala, že se tomu při svém porodu doma vyhnu. Slyšela jsem o tom, jak jsem já připravena jako nikdo, a že to hravě zvládnu. Slyšela jsem o tom, jak ony neměly dostatek informací, jak jim odebrali děti, ale že si pro ně sami došly. Slyšela jsem o dechu a pohybu, o tom, že nejhorší je první fáze porodu, kdy nemůžeš tlačit, a vlastně se nic neděje, a je to dlouhé, a že ta druhá už je mnohem lepší! Slyšela jsem o podpoře či její absenci, nebo dokonce zradě a doufala jsem, že kolem sebe mám vytvořený skvělý porodní tým.

Vyprávění porodních příběhů je také jedna z možností sdílení, kterou lze zařadit do porodních rituálů, ale může to být trochu past. Ne všechny máme své porody zaléčené, některé ženy si mohou nést porodní traumata, které pak nevědomky přenesou do kruhu. Porod je tak přelomový okamžik v životě ženy, že před ním není vhodný prostor ženu zatěžovat, ale naopak se jí snažit co nejlépe “zazdrojovat”. Pokud se tedy při sdílení porodních příběhů otevře obrovská jáma plná nezpracovaných emocí, může to být pro ženu, pro který je rituál určený, velmi zatěžující. Lze tomu předcházet položením konkrétní otázky. Na druhou stranu sdílení porodních příběhů, ať už jsou jakékoliv, může být pro ženu velmi posilující a inspirující. Může se najít ve střípkách sdílení ostatních žen a slyšet různé scénáře, kterým se pak třeba může vyhnout, nebo se o ně naopak opřít. Je tedy na ženě samotné a její průvodkyni , aby citlivě zvolily, jak bude sdílení probíhat.

U ohně jsem měla poté možnost spálit všechny své strachy, které jsem znázornila na bavlnce, na které jsem udělala uzlíky. Všechny své strachy jsem vyslovila nahlas a bylo to velmi posilující. Svůj strach z kroku do neznáma, z porodu císařským řezem, z toho, že pod tlakem odevzdám svou sílu do rukou někoho jiného, z toho že to nezvládnu.

Následovalo přání od každé z žen, kdy si jedna od druhé připalovala čajovou svíčku, Bylo to opravdu nádherné. Poslední jsem byla já se svíčkou, kterou mi nechala jako dárek na zakázku vyrobit má maminka, a tato svíce byla zapálena plamenem, ve kterém byla všechna přání žen z kruhu. Byla to porodní svíce, která hořela i při mém porodu. Dokonce jsem na ní našla obrazec ženy s miminkem. Chvíle, kdy jsme stály všechny v kruhu se svíčkami, byla opravdu dojemná. Posvátnost, otevřenost a ta tajemnost očekávání byla doslova hmatatelná.

Po této části následovalo občerstvení a na další část rituálu dorazili muži.

Kněžky mě postavily do kruhu z růží a okolo mě se shromáždily ženy. V tu chvíli za mnou přišli táta, brácha a nakonec můj muž, každý mi něco popřál, objímali jsme se a dojímali. Každý pro mě měl nějaký dar – amulet, který jsem si mohla vzít k porodu jako ochranu a symbol síly.

Pak jsem stála uprostřed sama za sebe, v kruhu z růží, žen a mužů. Já sama jsem musela udělat první krok směrem do neznáma. Všem ženám jsem se podívala do očí, naposled i mojí mamce, která mi požehnala za předkyně a vědomě mě pustila ze své náruče, protože už nebudu jen její dcerou, ale budu také matkou. Vznikl tak velmi silný moment, kdy jsme si děkovaly, plakaly a objímaly se. Byla jsem ráda, že ten tlak, který jsem cítila v průběhu těhotenství mezi mnou a jí je pryč, viděla jsem v jejích očí lásku a cítila ohromnou vděčnost.

Nakonec jsem měla projít pomyslným porodním tunelem, který pro mě ženy vytvořily, na jehož konci na mě čekal můj muž. Seděla jsem před tunelem, dokud jsem necítila, že nastal čas vyrazit. Šla jsem poslepu, ženy si mě předávaly a na konci na mě čekal trůn, na který jsem se posadila. Všichni si sedli do kruhu kolem mě. Byl to jeden z nejsilnějších momentů, když jsem předzpívávala píseň, kterou jsem měla pro své miminko, všichni ji zpívaly se mnou. Zpívala jsem čistě a jasně, i když mám stále někdy se zpěvěm problém, v tu chvíli neexistoval. Všichni jsme se sladili, cítili sounáležitost a hluboké propojení. Já sama obrovskou vděčnost, vnitřní sílu a něhu.

A jelikož i porodní rituál je oslava, na konci nás čekalo dobré jídlo a povídání. =)

Rituál mi dodal velkou odvahu, pocit, že nejsem sama. Když jsem začala rodit, psala jsem svým ženám o podporu, aby byly se mnou, znovu je o myšlenky na mě žádala. Dokonce i má dula jim sama napsala, když byl porod dlouhý a já potřebovala novou energii. Když jsem si pak po porodu četla zprávy, které ženy psaly do společného chatu, byla jsem tak šťastná, že byly se mnou, že jsem nebyla sama, že jsem obklopena láskou, podporou a přijetím. V kontrastu s tím, co jsem prožívala, mě to zalévalo dojetím. Pomohli mi celou situaci přijmout.

Moc bych přála každé ženě, aby si dovolila takový rituál pro sebe uspořádat, v jakékoli formě. Někdy je těžké přijímat tolik péče, nepřipadat si provinile, že tolik lidí přijede za mnou, aby o mě pečovali. Máme v sobě pocit, že všechno musíme zvládat sami, že si nezasloužíme tolik pozornosti, nebo nechceme přijímat pomoc. Uspořádat takový rituál může být prvním krůčkem v cestě za léčením našich zranění. Vytváříme tím harmonii mezi dáváním a přijímáním, učíme se dovolit si prožít důležité momenty našeho života s plným vědomím.  Myslím, že zrovna příchod nového člověka na zem je tím dokonalým důvodem. Těhotná žena si zaslouží přesně vou péči a pozornost s tou největší možnost úctu. Díky ní totiž život pokračuje...

Editorka: Magdalena Nejedlá

Fotografie: Terezie